Mexické prosincové slavnosti

Zatímco u nás je v prosinci soustředěna pozornost na jediný slavnostní den - někteří se těší, jiní na tento den raději odcestují do teplejších krajů, všichni se tímto dnem však nějakým způsobem zabývají a v průběhu prosince se na něj tak či onak připravují, v Cuetzalanu se prakticky slaví celý prosinec, a to zdaleka nejen Vánoce. Mikuláš tu sice nechodí, ale hned 9. prosince se svatou mší v kostele a hudbou a tancem před kostelem vzdává pocta Svaté Panně jménem Concha. Svátek připadl na pracovní den, a tak jsem hlavní část oslavy neviděla, ale na náměstí před kostelem plném voňavých dobrot a veselé hudby jsem strávila příjemný večer s přáteli.

Záhy poté (12. prosince) následoval velký svátek Panny Marie Guadalupské, svaté patronky Mexika, k jejíž podobizně se po celé zemi táhnou davy věřících, z nichž mnozí dojdou poslední úsek cesty po kolenou. Její atraktivnost je do značné míry dána tím, že kromě katolické svaté představuje tato patronka aztécké ženské božstvo Tonantzin, Matku zemi. V 16. století se Panna Marie Guadalupská zjevila indiánovi Juanu Diegovi na hoře Tepeyac, tedy na místě, kde se v předkolumbovské době uctívala Tonantzin, a od té doby se její kult nesmírně rozšířil po celé zemi. Indiánskou tvář Panny Marie Guadalupské dokonce při mši zdůrazňují i někteří katoličtí kněží. Ten den se koná velká mše a do kostela je slavnostním procesím přinesen obraz svaté patronky. Vše opět doprovází lidová část všech oslav - tradiční tance v maskách a hudba. 

Tentýž den slavila narozeniny i svátek jedna z mých studentek, jíž rodiče dali do vínku jméno Guadalupe. V jejím nevelkém domově, kde se oslava konala, se za odpoledne vystřídalo asi čtyřicet hostů, pro něž maminka Guadalupe připravila tradiční mexické jídlo pozole – kuřecí vývar s nabobtnalými kukuřičnými zrny, čerstvým hlávkovým salátem, ředkvičkami a cibulí. Pochopitelně se v takovémto počtu jednalo jen o „menší rodinnou oslavu“.

V předvánočním čase se v rodinách praktikuje takzvaná „posada“. Je to symbolické připomenutí biblického putování Panny Marie s Josefem, kteří chodili od jednoho domu ke druhému a prosili o nocleh či o jídlo, ale všude je odmítali, až si nakonec ustlali v Betlémě na seně. Část rodiny vyjde za dveře a začne notovat koledu, jíž prosí o jídlo. Druhá část rodiny zevnitř zpěvem odpovídá. Po této hudební konverzaci, která netrvá nijak krátce, je rodina čekající venku konečně vpuštěna do tepla domova a následuje slavnostní večeře a všichni hosté také dostanou „výslužku“ – pytlík se sladkostmi a oříšky, podobně jako u nás na Mikuláše. Posadu může obohatit takzvaná „piňata“.To je velká dutá hvězda z papíru či celofánu naplněná bonbóny a zavěšená na provaze, do které pak děti za zpěvu koledy tlučou klackem, dokud ji neroztrhnou a všechny dobroty se nevysypou na zem.Pak se na ně pochopitelně zběsile vrhnou a cpou si kapsy jak o život.

Krásnou vánoční besídku připravily děti z mateřské školky Tosepanu. Za doprovodu kytary zazpívaly několik veselých koled a poté v roztomilých převlecích, které jim ušily maminky, zahrály divadlo o putování Panny Marie a Josefa a narození Krista. Následovala hostina pro všechny sestávající z dobrot připravených maminkami (ty se o Vánocích opravdu nenudí) a nakonec se všichni utkali v souboji s piňatou, děti, asistentky mateřské školky i vedení Tosepanu včetně paní učitelky angličtiny. Dospělí ovšem do piňaty mlátili poslepu, přičemž piňata na ně nečekala v klidu ve středu ringu, ale skákala nahoru a dolu, jak se zrovna zachtělo škodolibému tahači za provaz.

Den po besídce v mateřské školce následovala celodenní vánoční fiesta Tosepanu. Veškerá práce se ten den zastavila, jen já, nic netušíc, jsem měla naplánované závěrečné testy z angličtiny, které mírně narušovaly jinak všudypřítomnou idylu svátečního dne. Už od rána vyhrávala kapela a „Tosepané“ se oddávali nejrůznějším zábavným soutěžím, jako je například skákání v pytli, či kolektivním sportům, jako je fotbal či volejbal, kdy mezi sebou soutěžili zástupci či zástupkyně různých pracovních skupin. Večer všeobecné veselení vyvrcholilo taneční soutěží, po níž už zůstal parket plný až do konce večera. Právě v době taneční soutěže však mí nebozí studenti s potem na čele vyprávěli v angličtině o své rodině.

Poslední společný den Tosepanu před Vánocemi se konalo závěrečné shrnutí činnosti všech pracovních skupin za uplynulý rok, které bylo zakončeno slavnostní mší. Kněz přišel přímo do prostor Tosepanu, prostorného amfiteátru, jehož čelní stěnu tvoří skála, před kterou byl umístěn provizorní oltář bohatě zdobený květinami. Ačkoliv zdaleka ne všichni lidé z Tosepanu vyznávají katolickou víru, všichni mají hlubokou víru ve smysl svého snažení, a tato víra jim zpětně dává velkou vnitřní sílu.

Co se týče slavení samotných Vánoc, Mexičané si v tuto dobu mnohem více než Češi připomínají narození Krista. Na žádném náměstí, v žádném kostele, ani v žádné rodině nesmí chybět bohatý betlém. Až do Štědrého dne v něm však chybí Ježíšek, protože se ještě nenarodil. Na seno se slavnostně ukládá až na Štědrý večer, přičemž se zpívá koleda k tomu určená. Oproti tomu vánoční stromek zas tak důležitý v Mexiku není, zdaleka ne v každé rodině ho zdobí. Dárky se v některých rodinách dávají pod stromek 25. ráno, ale v jiných až na Tři krále 6. ledna. Tím se čas Vánoc opět natahuje na více dní. Na Štědrý den je kromě ukládání Ježíška nejdůležitější společenskou událostí večeře v rodinném kruhu. Může se podávat krocan, kuře nebo třeba špagety, které tu platí za exotickou a vzácnou pochoutku. Poté jdou všichni společně na půlnoční mši. Nahuové v Cuetzalanu Vánoce příliš neprožívají, v klidu spolu povečeří, bez dárků, bez stromku i bez betléma, a pak si třeba pustí televizi. Mají přece zajímavější a důležitější svátky než jsou Vánoce...  Moje Vánoce byly tentokrát také dost netradiční, ale o tom až příště.